Máme za sebou první čtvrtinu roku, tedy skoro již třetinu, a na hudební scéně se objevil nový počin pana Karla Jenkinse, který bude již jen stěží překonatelný. Jedná se o pokračování jeho řady hudebních skladeb Adiemus.

Tato verze je již čtvrtou v řadě povedených hudebních experimentů nejen s klasickou hudbou. Tentokrát v ní zaznívají prvky staré dobré keltské muziky. Z celého alba je však slyšet jeho prvotní záměr, který se objevil již v první, tehdy velice populární verzi, jejíž jedna část zazněla i ve filmu Avatar.
Adiemus je projekt, který se pod rukama skladatele neustále vyvíjí. Není tomu ovšem tak, jako ve většině ostatních případů, kdy další pokračování úspěšných uměleckých produkcí jsou jen kvůli komerční úspěšnosti vytvářeny velice narychlo, a tak již nemají svou kvalitu. S cykly Adiemus se to má právě naopak, v každém svém pokračování vyzrává autorova invence a každé pokračování předčí svou předchozí verzi. Výjimkou není ani The Eternal Knot.

Album začíná velice svižně skladbou Cú Chullain, která je nápaditá nejen rytmicky a harmonicky. Poslouchat tuto skladbu je osvěžením pro unaveného posluchače jakékoli hudby, protože působí zcela originálně i když navazuje na skladby z předchozích verzí. Tato část roztančí i zaryté odpůrce pohybu, protože se právě v ní nejvíce objevují motivy staré velšské taneční hudby, harmonizované sice neobvykle, ale za to skvěle.
Dále navazuje skladba The Eternal Knot, která potěší svou milou atmosférou a možná i tak trochu rozpláče svými tóny, které zpočátku navozují skromný dojem, ale tento efekt je vystřídán nádhernou pompézností prostřední části.
V albu je dalších dvanáct kousků, které potěší každého, kdo má rád symfonickou hudbu v její dojemně prosté podobě i hravosti jednotlivých instrumentů. Nezastupitelně účinkují i jednotlivé zpěvné hlasy a sbor, který mnohdy zní skoro až africkou lidovou hudbou.